#1 Vývoj pověsti O blanických rytířích, 1. část

15.02.2021

Textový přepis podcastu

Nad prvním tématem podcastu jsem ani nemusela přemýšlet. Volba byla jasná! V Blaníku se dle pověsti ukrývá zázračné dřímající vojsko, které, až bude Čechům nejhůř, vyjede svému národu na pomoc. Tak proč se pověsti nepodívat na kloub? Zvlášť když i v dnešní covidové době bylo její téma mnohokrát připomínáno. První díl podcastu Hlasy z Blaníka odstartuje citací ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska.

Věnceslav Černý: ilustrace ke Starým pověstem českým A. Jiráska, 1898, volné dílo

"Hle, Blaník hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť chmurami zahalené zlé povětří, promodrává-li se jasně, slibuje jistý a tvrdý čas.
Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky.
Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, ,svatováclavské vojsko´, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni." (Jirásek, 1953, s. )

Původ pověsti

15. století. Až tam sahají kořeny blanické pověsti. První literární zmínka o hradu, který měl na Blaníku stát, pochází ze Starých letopisů českých z roku 1402. Král Zikmund táhl k hradům, které stály při jeho bratru Václavovi, až přitáhl na Blaník. A jak píše Pavel Toufar ve své knize Česká Sibiř, "přikázal přivázat ho k tarasu a střílet na hrad, takže Blaník se musel Zikmundovi vzdát. A tak nastaly v Čechách a na Moravě bouře a války a od té chvíle přestal v Čechách platit řád a právo."(Toufar, 2002, s. 279-280)

Davy lidí proudících na Blaník nejsou jen výsadou dnešního turistického ruchu. Magický Blaník byl totiž hojně navštěvován i před mnoha staletími. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka ve své synodě z 15. června 1404 zakázal pověrečné poutě na Blaník. Ptáte se proč? Jen se od jednoho občana, žijícího v blízkosti blanického hradu, doslechl, že Blaník je posvátné místo a že tam odpočívají těla apoštolů Petra a Pavla. Kdo prý toto posvátné místo navštíví a přinese kameny pro stavbu kostela, dočká se velkých zásluh. Zpráva se rychle roznesla a na Blaník začalo putovat množství lidí ze širokého okolí. (Hledíková, 1979, s. 123-124) Po arcibiskupově zákazu poutě na Blaník ustaly, ale hora přesto svůj magický význam neztrácela.

Dokládá to Vidění pana Oldřicha z Rožmberka z roku 1417. Vidění ospravedlňovalo jeho konverzi ke katolické víře na počátku husitského hnutí. Oldřich ve svém vidění spatřil zkrvaveného Krista, hned po něm se mu zjevil Jan Hus s pochodní, kterého však během chvíle sežral pes. Najednou k Oldřichovi přistoupil svatý Václav a ukázal mu, jak na hoře Blaník stojí jakýsi velký a hrozný muž, jenž zapálil velkou kupu slámy. (Bílek, 2001, s. 39-40) Není tu sice ani zmínka o vojsku ukrytém v hoře a připraveném k útoku vůči nepřátelům, ale je tu poprvé vedle sebe postaven svatý Václav a hora Blaník.

Základ blanické pověsti

Dobře, tak jsme se už dozvěděli cosi o blanickém hradu, o nějakém zákazu, ale kde jsou ti blaničtí rytíři, co nás mají zachránit?

Rytíři si museli počkat až do 70. let 15. století, než se objevili ve vyprávěních o Blaníku. Stalo se tak díky předpovědi sedláka Mikuláše Vlásenického z Vlásenice u Pelhřimova, která tvrdí, že po smrti pravého krále přijde král cizozemec, jenž přivede zemi do úpadku a za jehož vlády se objeví několik božích znamení. Nejdříve to je pohoršlivý biskup, pak nejkratší masopust, rozmařilost lidí, "hora blanická schnouti bude od vrchního dřeva (...), žádný se nebude moci skrývati, aby nebyl vyhledán od nepřátelův. (...) A protož v tý časy takový mord bude a krve prolití na tý louce mezi Načeradcem pod Blaníkem blíž vsi Bejkovice. A ten rybník naplněn bude krví. (...) Ti pak nepřátelé budou zmámení sami sebe mordovati a potom Pán Bůh divnou pomstu učiní, a to z prostředku hory blanické, kteréž tu Pán Bůh divnou mocí svou sobě chová tajně. A ti vyjdouce a jiní jezdecky vyjedouce nepřátele mordovati budou a je ze země ven vypudí (...)." (cit. v: Bílek, 2001, s. 40-41)

Proroctví tak položilo základ pověsti, jak ji známe dnes. Poprvé se tu objevuje vojsko ukryté v hoře, ačkoliv jeho vůdce je prozatím zcela anonymní.

Co ale mohlo lidi přivést k tomu, aby proroctví věřili? Tím se zabýval už v roce 1964 Jan Hertl (1964, s. 123). Podle něj se proroctví mohlo opřít o několik událostí - o rok 1471, kdy byl v Čechách korunován Vladislav II., dále o rok jeho korunovace v Uhrách (1490) a o rok 1492, kdy se snažil i o získání polské koruny. Za Vladislava II. prý v Čechách panovaly krušné časy - prudké výkyvy počasí, špatná úroda, drahé obilí, oběh falešných mincí... Tím se odstartovalo vypočítávání znamení úpadku české země a proroctví nabývalo na věrohodnosti.

Lokální obohacení pověsti o další prvky

Je třeba říct, že se nejedná o čistě českou pověst. Na její utváření měla vliv mj. Sibylina proroctví. Ta byla sepisována již v 1.-4. století v latinské podobě podle řeckého originálu. Na naše území začala v plné míře pronikat až v 16. století. Vedle Sibyliných proroctví se v té době rozšiřovalo i Proroctví slepého mládence, ale opravdovou popularitu si získala až ve chvíli, kdy byla doplněna o domácí reálie - o zasazení na Blaník. (Bílek, 2001, s. 39) Blanické proroctví se dostávalo do výtvarného umění, do hudby i literatury. Základní linka proroctví se v průběhu staletí téměř nezměnila, ale často docházelo k ideovým proměnám. Poté, co v pověsti došlo k odstranění motivu víry, začal nabývat na síle nacionální aspekt a pověst se pomalu přetvářela v národní mýtus. (Bílek, 2004, s. 19)

Ještě předtím ale byla pověst obohacena o další prvky, vycházející z reálných svědectví. Pravonínský farář Jan Václav Krasl v letech 1732 a 1733 prý z Blaníku slyšel tajemné troubení a bubnování a nejprve se domníval, že "se vojáci buď přes Pravonín, neb kolem Pravonína, nad k službě výše jmenovaného monarchy (Karla VI., který byl rovna na cestě do Karlových Varů) povolaní pohybují." (cit. v: Bílek, 2001, s. 53) Svědectví doplňují poznámky rektora P. Eugena a Matre Dei, který vypravuje příběh kolující tehdy mezi lidmi - jakási služka z Louňovic se prý ztratila a když se po dvou letech vrátila, vypravovala, že byla odvedena nějakým vojínem do hory. Záležitost se řešila dokonce s pražským arcibiskupem. Pozor! Latinsky psané opisy záznamů prožitků faráře i poznámky rektora jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Benešově, překlad záznamů byl dokonce roku 1909 uveřejněn rektorem benešovské piaristické koleje P. Romanem Josefem Kůrkou v Hlasech od Blaníka číslo 25 (č. 6, s. 2).

Od té doby se pověst šíří rychlostí kulového blesku a mluví se o setkání obyčejných lidí s rytíři z hory. Nejčastěji se vypráví o ovčákovi, kterému se oddělí ovečka od stáda a on se ji snaží dohonit. Ovčák vběhne za ovečkou do hory, která se za nimi zavře. Následuje služba u rytířů, za niž dostane odměnu (většinou smetí či piliny) a je propuštěn ze služby. Ovčák odměnu po cestě vyhází. Doma pak zjišťuje, že v hoře nebyl krátkou chvíli, jak se domníval, nýbrž celý rok. K tomu všemu zjistí, že zbytek smetí, které nestačil vyházet, se mezitím proměnilo ve zlato.

Do hory se podle jiných vyprávění dostal i vozka, který do hory následoval své splašené koně, a po návratu z ní zjistil, že uplynulo 10 let. Sirotčí dívka zas vběhla do hory za ovečkou, kterou si ale musí vysloužit zpět, aby se s ní mohla vrátit zpět. Jinou dívku zas pozval nějaký rytíř, aby tam poklidila, a když se vrátí domů, po třech dnech zemře. (Pícha, Zavadil, 1901, s. 268)

Existují nespočetné varianty pověsti, například O louňovickém kováři se vypravuje takto: V období kolem bitvy na Bílé hoře nastal v celé zemi nepokoj a kovářova rodina žila ve velké bídě, proto se kovář vydal do světa. Náhoda tomu chtěla, že se dostal do služby k blanickým rytířům, za kterou mu jeden z rytířů (blíže neurčený vévoda) místo peněz dal "bochník chleba řka: ,Budou nyní časy zlé, penězi si nepomůžeš, neb ani za ty nedostaneš jídel; tu přijmi tento dar, z kterého nikdy neubude, pokud hlad a bída budou u vás domovem.´" Pak se vrátil domů a kromě své vlastní rodiny živil chlebem, jehož neubývalo, celou vesnici. (Pícha, Zavadil, 1901, s. 271)

Dlouhou dobu jsem si myslela, že znám všechny varianty blanické pověsti, ale mé hloubání mě asi před pěti lety přivedlo k pověsti Blanický rytíř, která se rázem stala jednou z mých dvou favoritek. Na okno domu polesného Boreše a jeho sestry Anny jedné větrné noci zaťuká polomrtvá cikánka s dítětem na zádech. Cikánka během noci i přes jejich velkou péči zemře, a tak se sourozenci o holčičku Bebu starají. Když Beba vyrostla, chodila pást krávu k potoku poblíž Blaníka, kde se jí jednou zjevil rytíř a požádal ji o jídlo pro něj i jeho koně. Beba se rozdělila, ale rytířův kůň nechtěl žrát. Rytíř dal tedy Bebě žrádlo s tím, že to, co je uvnitř, by se jí mohlo hodit. Doma Beba v pytli našla místo krmení zlaté plíšky. Beba byla krásná a každý mládenec ji chtěl. Velmi se o ni zajímal Bedřich, ale rytíř ji před ním ve snu varoval a dal Bebě pravdomluvný prsten. Když si ho Bedřich navlékl, přiznal se, že chtěl ze vztahu získat jen peníze. Na Bebu se ale usmálo štěstí, když potkala na trhu ve Vlašimi Václava, syna mlynáře ze Smilkova, který se o ni později ucházel. A prošel i zkouškou pravdomluvného prstenu. Na jejich svatbě se objevil i rytíř, kterému Beba velmi děkovala. (Pověsti a bájná hora Blaník, online)

Další mojí srdcovou záležitostí je pověst O kováři Jiříkovi. Znám ji už léta z doslechu, ale po písemné zmínce o ní jsem nenašla ani stopu. Díky překvapivému závěru je ale jedinečná. Louňovický kovář Jiřík žije se svou babičkou Anežkou (nebo místo babičky se ženou). Jednou je požádán pány z Načeradce, aby jim přišel okovat koně. Jiřík službu přijme, vykoná a při cestě domů ho zastihne prudký déšť a vítr, že skoro není na krok vidět. Zabloudí v lese a dostane se do nitra hory Blaník, kde se setká s rytíři, kteří ho odmítají pustit domů, pokud jim neoková koně a pokud jim neslíbí, že o tom, co v hoře viděl, bude mlčet. Poruší-li daný slib, stihne ho trest. Jiřík službu vykoná, přislíbí mlčenlivost a odchází domů, kde zjišťuje, že nebyl rok doma. Anežka a postupně všichni lidé z vesnice chtějí vědět, kde byl. Jiřík tajemství nakonec vyjeví babičce a v tu chvíli pro něho přijde rytíř, který ho odvede do nitra hory, kde má zůstat navěky. Babička (v jiné verzi Jiříkova žena) se však vydá do hory a umluví rytíře, aby Jiříka pustili.

Krásné pověsti, ale kde je pořád ten svatý Václav? Víte, vojsko spící v Blaníku bylo totiž až do konce 18. století anonymní, bez konkrétního vůdce. A ani poté mu svatý Václav nevelel, ten si musel ještě chvíli počkat.

Podnět pro rozvoj pověsti: Josef Schiffner

Na přelomu 18. a 19. století dochází ke změně přístupu k lidové slovesnosti. To, co dříve žilo jen v ústní lidové tradici, se začínalo dostávat do tištěné podoby (knížky lidového čtení, kramářské písně). Od konce 18. století se kontakt mezi písemnictvím a folklórem stává přechodem, který uvědoměle a výchovně působí na lid. (Šmahelová, 1988, s. 9, 47) To se týká i blanického proroctví, které dlouho žilo v ústní tradici mezi lidmi, ale docházelo i k jeho četným opisům a tiskům. Vznikaly různé varianty, avšak základ pověsti zůstal vždy stejný, a tím snadno zapamatovatelný a přenositelný.

O největší oživení látky se zasloužil německy psaný román Josefa Schiffnera z roku 1798, který v češtině vyšel o rok později jako Zdeněk ze Zásmuku se svými tovaryši aneb rytíři v Blanickém vrchu zavření. (Bílek, 2004, s. 30) Pozor! Tady už máme vůdce blanických rytířů. Je jím Zdeněk Zásmucký. Ten se někdy v 16. století vydává na Blaník, o němž se doslechl, že tam řádili husité pod Žižkovým vedením a že zbořili blanický hrad. Říká se, že obránci hradu, v jejichž čele stál urozený rytíř a pevně věřící katolík Meinhard, padli a vešli do nitra hory, kde nyní spí a čekají, až budou moci v době největšího ohrožení vyjet na pomoc české zemi. Zdeněk je k vojsku přijat a spolu s Meinhardem stojí v jeho čele.

Jenomže lidem vadilo, že se žádný Meinhard u Blaníku nikdy neobjevil, proto byla jeho postava často nahrazována - třeba za šlechtice Oldřicha Sezemu z Ústí, který skutečně existoval a dokonce měl spory s husity; nebo za Izidora a Stojmíra, přičemž Čechy ohrožoval uherský král.

Od Schiffnerova počinu zaplavila literaturu řada děl inspirujících se Blaníkem. Pověst se začala objevovat ve sbírkách lidových pověstí a pohádek, např. v Gerleho Českých lidových pohádkách z roku 1819. (Toufar, 2002, s. 296-297)

Cesta ke zlidovění blanické látky

Díky Schiffnerově románu zájem o blanické téma stále narůstal, jistý podíl na tom měli i cestovatelské zprávy uveřejněné v novinách.

Přelom ve vývoji a přijímání blanické látky znamená Václav Kliment Klicpera a jeho ještě feudalismu poplatná rytírna Blaník (napsaný roku 1813, vydaný o sedm let později). Možná proto, že nebyl spjat s pravidelným divadelním provozem a proto, že v jeho dramatice chybí překlady a adaptace, oproti dobovým zvyklostem nepůsobí rutinně, neohlíží se na oblíbené divácké stereotypy. (Forst a kol., 1993, s. 714)

I u Klicpery vystupuje postava Zdeňka Zásmuckého, který utíká před svými nepřáteli v čele s loupežníkem Zbyhoněm a zachrání se na rytířském hradě, kde se také zamiluje do rytířovy dcery Miloslavy. Jenomže Zbyhoň ho stále pronásleduje, a tak Zdeněk spolu se svým zbrojnošem Vojtěchem prchá, až přijde k Blaníku. Tam se mu zjeví jeho ochranný duch a přivede ho do hory. Blaničtí rytíři si ho zvolí za vůdce a obdaří ho velkou silou. Když Zdeněk vyjde z hory ven, podaří se mu s pomocí blanických rytířů porazit nepřítele Zbyhoně, osvobodí Miloslavu, kterou Zbyhoň unesl, a celé zemi přinese opět klid.

I v Klicperově podání je pověst značně protihusitská. Ale znovu, poprvé od Oldřicha z Rožmberka, se tu objevuje motiv svatého Václava - Zdeněk Zásmucký totiž nese svatováclavskou korouhev, symbol, pod nímž skutečně již od 12. století nastupovali čeští vojáci do bitev. (Toufar, 2002, s. 297)

Rytírna na hranici s pohádkovými prvky, ve které se tradičně střetává dobro a zlo, dokázala zaujmout i nenáročného diváka a vlastenecky na něj zapůsobit. K tomu všemu hra dávala prostor pro zpěvní party (píseň blanických rytířů v prvním dějství) a bohatou kostýmní a dekorační výpravu.

Důležitá je i jazyková stránka díla. Klicpera vytvořil Blaník v době, kdy se čeští obrozenci snažili mj. vytvořit umělecky náročnou literaturu a chtěli dokázat, že čeština je schopna vyrovnat se jazykům vyspělých literatur. Klicpera užívá rytířský dialog, který je mnohdy patetický a obsahuje řadu vyjadřovacích klišé, ale oproti dílům Jana Nepomuka Štěpánka, je zde patosu méně a více pracuje s dobovým jazykem literárním. (Černý a kol., 1969, s. 125)

Matěj Kopecký

Matěj Kopecký na kresbě Mikoláše Alše, volné dílo

Od Klicpery se dostáváme k osobnosti, která je pro Podblanicko významná i z toho důvodu, že se tu reálně pohybovala. Loutkář Matěj Kopecký. Mnoho podblanických badatelů se domnívá, že o skutečné zlidovění blanické pověsti se zasloužil právě on. V Louňovicích a jejich širokém okolí byla situace v té době taková, že jen málokdo viděl hrát divadlo živými herci. Do nedaleké Vlašimi sice pravidelně jezdili hrát divadlo dva spolky, ale jelikož jejich řediteli byli Němci, české hry k vidění nebyly.

V louňovické kronice se píše, že spolu s tchánem Václavem Karfiolem do Louňovic jezdíval sám Matěj Kopecký, který měl od roku 1820 provádět po Čechách mechanická představení a je možné, že už tehdy v nich používal loutky, i když v oficiálních úředních spisech se o jejich užití mluví až roku 1830. (Vondráček, 1956, s. 556-557) Koncese pro celé Čechy Kopeckému umožnila ovlivňovat dění a šířit vlastenecké myšlenky v nejodlehlejších koutech země.

V čem tkví základ Kopeckého úspěchu? Ani ne tak v práci dramaturgické, jelikož většinou přebíral již existující texty nebo upravoval činoherní repertoár pro potřeby loutkového divadla. Jenomže ani to nemůžeme říct se stoprocentní jistotou - autorství řady her mu totiž bylo jen připisováno. (FORST, 1993, s. 847)

Kopeckému bylo připsáno také autorství hry Blaník, kterou údajně vytvořil podle Klicperovy stejnojmenné hry a která se, dokonce s využitím bengálského ohně, více přiblížila dramatické báchorce. Do děje tu navíc vstupuje Kašpárek, postavaZdeňka Zásmuckého je zachována a většina postav změněna - např. Miloslavunahradila Zdeňka a Zbyhoně Prokop. Pro text jsou příznačné dlouhé monology adialogy, kterých se účastní většinou jen dvě osoby, na scénu se tak dostávajímaximálně tři postavy najednou:

/.../
HANUŠ: Pane rytíři! Před mostem stojí Latibor a zástupy vojska.
PROKOP: Latibor se chce bezpochyby též do vězení podívati. - Svolejte zbrojnoše a žoldnéře, a ukážeme mu tam cestu i jeho společnosti. -
ZBROJNOŠ (vystoupí): Do zbraně! - Pokoušejí se o most.
PROKOP: Vzhůru do boje! (Odběhne s ostatními)
/.../ (Kopecký, 1902, s. 24-25)

Nalézáme tu i odkazy na české symboly: "Cítím v sobě udatnost českého lva a musím ji vydobyti." (Kopecký, 1902, s. 7) Nechybí ani vlastenecké promluvy: "/.../ a já se mu poděkuji za lásku bratrství českého." (Kopecký, 1902, s. 13)

Z louňovické kroniky se také dovídáme, že Kopecký vždy přijížděl "na dřevěném zeleném voze, který nahražoval obydlí, tažený hubenou vychrtlou ,herkou´. Po stranách vozu byly umístěny bedny s herci a šatnou s jevištěm. /.../ Pod plachtou nahoře byly umístěny chudé dekorace, dole pod vozem prkna na jeviště. Při voze hnal principál nezbytnou kozu /.../, dvě slepice a prasátko pro ,lepší časy´. Na rynku vyjednali hry a místnost v hostinci na ,Adamovsku´/.../, pak připravili bubny a niněru, kteréž nástroje nahradily orchestr. /.../ Pak vzali bubny, trumpetu a šli zvát."

V kronice se dále píše, že Kopecký využíval i reklamní divadelní cedule, ohlašující produkci. Pokud měl premiéru, natřel ceduli dokonce bronzem. Kopecký pro loutkovou produkci v Louňovicích adaptoval oblíbenou vlastenecko-rytířskou pětiaktovou hru, původně německý text Josepha Schiffnera, přeložený a upravený Václavem Matějem Krameriem s názvem Zdeněk ze Zásmuku se svými tovaryši aneb Rytíři v blanickém vrchu zakletí. Toto Schiffnerovo dílo znamenalo snad největší oživení známé blanické látky, která se v budoucnosti dočkala mnoha nejen literárních zpracování.

Matěj Kopecký na představení pozval i místního učitele Kapka a školní děti. Byla to veliká sláva, na premiéru do přeplněné krčmy dorazily i nejvýznamnější louňovické osobnosti. (Vlasák, s. 47-48)

Závěr

Tím zatím naše povídání o blanické pověsti končí. Sledovali jsme její proměny až do první třetiny 19. století. Byly to proměny poplatné dobovému politickému a společenskému a náboženskému dění. První zmínky o blanické pověsti sloužily spíše jako doplnění historie či k ospravedlnění činů některých lidí, jako tomu bylo v případě Oldřicha z Rožmberka. V pozadí nebylo ani téma náboženské. Počínaje Mikulášem Vlásenickým získává blanická pověst konkrétnější obrysy a je položen základ struktuře pověsti, jak ji známe v současnosti. Postupem času vzrůstá nacionální aspekt. Děje se tak od konce 18. století, kdy narůstají výchovně působící síly na lid.

Další proměny pověsti budeme sledovat v následujícím podcastu, odstartujeme revolucí 1848-1849 a finišovat budeme v dnešních dnech.

Děkuji vám za pozornost! Budu se na Vás těšit u dalších Hlasů z Blaníka! Loučí se s Vámi Kateřina Dudová

Mohlo by Vás zajímat

České vydání knihy Zdeněk ze Zásmuku z roku 1799: Google Books

Klicperův Blaník jako e-kniha od Městské knihovny v Praze, různé formáty: MKP

Matěj Kopecký, krátký film Ing. Antonína Skotáka, čas 13:48 : Youtube

Otazníky českých dějin, Blaničtí rytíři, dokument, čas 5:23: Youtube

Zdroje

PRAMENY

JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1953.

KOPECKÝ, Matěj. Blaník - činohra ve čtyřech jednáních. Praha: A. STORCH SYN, 1902.

LITERATURA

BÍLEK, Radko. O Blaníku a jeho rytířích v beletrii: Blaník v umění II. 1. vyd. Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP; Muzeum okresu Benešov, 2004. 143 s. ISBN 80-86327-33-7.

BÍLEK, Radko. Tajemní blaničtí rytíři: pověsti-příběhy-proroctví-povídání. Graf. upr.Daniel Vysloužil. 1. vyd. Praha: Maroli, 2001. 159 s. Il. ISBN 80-86453-01-4.

CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: IPOS - Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 1998. ISBN 80-7068-129-2.

ČERNÝ, František a kol. Dějiny českého divadla II. 1. vyd. Praha: Academia, 1969. 429 s.

DUDOVÁ, Kateřina: Proměny zpracování pověsti O blanických rytířích: seminární práce. Praha: Katedra výchovné dramatiky DAMU, 2016. 19 s.

FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/II. K-L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2.

HERTL, Jan. Blanická pověst: její zdroje a proměny. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 5. Uspoř. Václav Zelený, Eduard Šimek. 1. vyd. Jemniště: Vlastivědné muzeum Podblanicka, 1964. 213 s.

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Ještě k počátkům Blanické pověsti. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 20. 1. vyd. Benešov: Okresní muzeum v Benešově ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze, 1979. 336 s.

HOLÝ, Jiří; LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: Lidové noviny, 2008. Česká historie; sv. 4. 1082 s. ISBN 978-80-7106-963-8.

VLASÁK, Antonín Norbert. Obecní kronika Louňovice.

PÍCHA, J. J.; ZAVADIL, Antonín Josef. Vrch Blaník. In: Historické rozhledy: poučné čtení pro mládež Českoslovanskou. Redaktor Antonín Josef Zavadil. Telč: Emil Šolc, r. IV., 1901. 400 s.

ŠMAHELOVÁ, Hana. Cesty folklórní pohádky k literatuře. České Budějovice: Krajské kulturní středisko České Budějovice, 1988. 102 s. ISBN 80-85028-24-7.

TOUFAR, Pavel. Česká Sibiř: legendy, báje, příběhy, záhady, magie a otazníky. Votice, Jankov, Miličín, Blaník a okolí. 1. vyd. Benešov: Start, 2002. 335 s. Il., front (Tajemnou českou krajinou). ISBN 80-86231-21-6.

VONDRÁČEK, Jan. Dějiny českého divadla: Doba obrozenecká. 1771-1824. Předml. J. Kopecký; k vyd. připr. Vladimír Müller. 1. vyd. Praha: Orbis, 1956. 688 s., rejstř. (Knihovna divadelní tvorby)

ELEKTRONICKÉ ZDROJE