#3 Blaníky: 80 let rozhledny na Velkém Blaníku, poutě a tábory lidu

Milí posluchači, vítám Vás u třetího dílu mého podcastu. Za dnešní téma jsem vybrala jubilejní záležitost - osm desítek let provozu rozhledny na Velkém Blaníku. Jenomže rozhledna tu nestála odnepaměti, a přesto Blaníky, Velký i Malý, lákaly poutníky i v předešlých staletích. Podíváme se tedy i na to, jak to s těmi poutěmi v minulosti bylo. Jdeme na to!

80 LET ROZHLEDNY NA VELKÉM BLANÍKU

Předchůdkyně dnešní rozhledny na Velkém Blaníku

Je to tak, již osm desítek let výhled z rozhledny lahodí očím těch, kdo na ni vystoupají. Ale rozhledna tak, jak ji známe dnes, nebyla první rozhlednou, která shlížela do okolí nádherné podblanické přírody. Předcházela jí jednoduchá dřevěná rozhledna, která byla vybudována roku 1895 z rozhodnutí kardinála Schonborna. O její realizaci se zasloužil stavitel Limax, který ji zhotovil jako dvacet metrů vysokou otevřenou věž, na kterou návštěvníci mohli vystoupat po žebřících. Rozhledna však rychle chátrala, až se roku 1936 zřítila. (Lounovicepodblanikem.cz/rozhledna/, on-line)

Z téhož roku pochází záznam z Kroniky Louňovic pod Blaníkem, kde tehdejší kronikář na tuto událost reaguje posteskem: "Bylo mnoho stesků, nejvíce z řad turistů, kteří přicházeli na Blaník, a rozhledna v desolátním stavu, takže výstup na ni zakázán. Trpěla tím obec, trpěli tím všichni. Až konečně obec se rozhodla k ráznému činu. Utvořila výbor pro postavení rozhledny. /.../ Mnoho psaní v novinách, plno článků o rozhledně, plno rad, jak ji stavět, ale kde vzít peníze a zač ji postavit, rada ani jedna. Snad obec teď, když to vzala dost nerada do ruky, se tím trochu hne. /.../" (Louňovická kronika I., 1936, s. 56)

Vybudování nové rozhledny

Pak se několik let s rozhlednou nic nedělo. Až do roku 1940, kdy nechal Klub českých turistů vybudovat novou rozhlednu o výšce 30 metrů (dle webové stránky rozhledny, jiné zdroje uvádějí 29,5 metrů, 30 metrů nebo 32 metrů). Autorem projektu je Alexandr Hanuš. Stavbu v podobě husitské hlásky realizovala firma Václava Müllera z Vlašimi. Rozhledna byla veřejnosti otevřena v létě 1941. Sezóna neměla dlouhé trvání, neboť v době okupace byl vstup na rozhlednu veřejnosti zakázán. Turisté na ni mohli vystoupat jen do 17. září roku 1941.

Součástí objektu rozhledny se po druhé světové válce staly prostory určené pro církevní obřady v podobě konání polní mše svaté. A návštěvnický ruch se na vrchol hory vrátil. 28. září 1945 se dokonce konala svatováclavská národní pouť na Blaník, kde mši svatou vedl louňovický farář Antonín Kartšovský.  (Bílek, 2010, s. 28)

Roku 1949 následovalo její znárodnění a postupné chátrání. Rok 1968 přinesl převedení rozhledny pod Místní národní výbor Louňovice, díky čemuž se v letech 1976-1977 dočkala rekonstrukce, jejímž hlavním iniciátorem byl předseda MNV Antonín Houlík.

Rozhledna dnes

Kdo na rozhlednu v podobě husitské hlásky vystoupá, nebude litovat. Za dobré viditelnosti je z ní totiž vidět až na jihočeskou Kleť nebo na televizní vysílač Cukrák ležící na soutoku Berounky a Vltavy. A návštěvníci tu mohou ukojit i některé ze svých fyziologických potřeb. Už nějakou řádku let se o vyhladovělé a žíznivé poutníky na rozhledně stará Vladimír Babka. V nabídce jsou párky, utopenci, pivo, nealkoholické nápoje, pochutiny a turistické předměty (pohledy, známky, vizitky...).

Jenomže v posledních letech byl pohled na oblíbené turistické lákadlo, které letos slaví 80 let od jeho zpřístupnění veřejnosti, pro zkoumavé oko poněkud smutný - trámy přístřešku nad kamenným stolem se rozhodně nedaly označit za zdravé, neboť byly kvůli léta zatékající vodě shnilé. Šindelová střecha také volala po opravě a dřevěné obložení této části si výměnu také zasloužilo. Stačilo říct, pozvat do pracovního nasazení šikovné ruce a vše výše jmenované dostalo nový kabát. A nejen to - samotný vrchol rozhledny byl doplněn o velkoformátové panely s fotografiemi výhledů popsanými popisky míst, která jsou za dobré viditelnosti z rozhledny vidět.

Oslavy výročí rozhledny

Osmdesát let už rozhledna shlíží do kraje. To je jubileum, které rozhodně stojí za připomenutí. A shodují se na tom i starosta Louňovic pod Blaníkem Václav Fejtek a předsedkyně kulturní komise Simona Borkovcová. Chystá se k výročí rozhledny městys připravit nějakou akci, až covidová opatření povolí? Odpovídá starosta  Louňovic pod Blaníkem Václav Fejtek: "Tak městys Louňovice pod Blaníkem k osmdesátému výročí postavení rozhledny na Velkém Blaníku připravuje akci Veřejné zastupitelstvo, které bude zasedat na rozhledně a bude přístupné občanům městyse. A dále potom pro veřejnost nějakou akci, ale nevíme, jaká bude situace se současnou epidemií a co nám situace dovolí. Samozřejmě, chceme si připomenout výročí rozhledny pro co možná nejširší veřejnost."

Jak se na rozhlednu dostat

Ať se akce bude moci konat nebo ne, na Blaník se můžete vydat z důvodu prostě jen tak. Jak se na rozhlednu dostat? Máte dvě možnosti. Když z Kondrace odbočíte na Načeradec, dostanete se k Domu přírody Blaníku. Tady můžete využít toalety, koupit si drobné občerstvení a prohlédnout si expozici o přírodě. Pak následuje výstup na Velký Blaník, kam se dostanete, když budete následovat čtyřkilometrovou červenou značku a naučnou stezku S rytířem na Blaník. Máte-li s sebou kolo nebo kočárek, je však lepší využít cestu od Louňovic pod Blaníkem. Když se vydáte z Louňovic směrem na Načeradec, dostanete se k výchozímu bodu červené značky a naučné stezky S rytířem na Blaník. Tady můžete zaparkovat i auto a pak se vydat vzhůru. Na výběr máte ze dvou tras - buď půjdete kratší, která měří asi jeden kilometr, ale je prudší, nebo se vydáte delší, přibližně dvoukilometrovou trasou, kterou zvládnete pokořit i s kočárkem.

POUTĚ NA BLANÍKY

Počátek poutí na Blaníky

Magický Velký Blaník však není jediný cíl hodný k navštívení. Veřejová skála, Slepičí skála, studánky okolo Velkého Blaníka, nedaleký Malý Blaník, kouzelná příroda Chráněné krajinné oblasti Blaník, pověsti o rytířích, duch místa, malebné okolní vesničky a městečka, to všechno láká návštěvníky i dnes. Není tedy divu, že Blaník přitahoval pozornost už v minulých staletích. V dávných dobách se však nerozlišovalo, o jaký z Blaníků jde, mluvilo se o nich prostě jako o Blaníku, a tak zůstalo na badatelích, aby se prokousali starými spisy a zprávami archeologů, aby jednotlivé události zasadili na správný vrch.

Český vlastenec, jezuitský kněz a historik Bohuslav Balbín (1621-1688) ve svém spise Různé rozpravy o dějinách království českého říká, že "vrch Blaník je opředen takovými pověstmi, že je lépe o nich nehovořit." Narážel tak na pravděpodobné pohanské kulty z předkřesťanské doby, které byly církvi proti srsti?

Možné to je, neboť osídlení Velkého Blaníku proběhlo už před začátkem našeho letopočtu. Jeho jméno je nejspíše odvozeno od keltského slova Blaniak. V 5. st. př. n. l. tu stávalo kruhové hradiště se dvěma řadami kamenných valů, jejichž zbytky dodnes nalezneme okolo vrcholu. Později zde stávala tvrz a pravděpodobně i dřevěný hrad. Keltům se na hoře dařilo, ale jejich slovanští nástupci začali mít s horou potíže, to ovšem až po příchodu křesťanství.

Blaník ale není jen jeden kopec - tím druhým je Malý Blaník, který je, stejně jako jeho velký bratr, poset bizarními skalisky. Pro Kelty i Slovany byly právě taková dvojvrší, háje, bizarní skaliska a prameny vody vyhledávány pro předkřesťanské kulty. Velký Blaník představoval sídlo mužských sil, těch pozitivních, slunečných, podle starých Slovanů svatyni Světloboha. Malý Blaník symbolizoval jeho ženský protipól, temnou, lunární stránku existence, dle starých Slovanů svatyni Černoboha.

Někteří se domnívají, že Malý Blaník býval sídlem pohanských kněžek uctívajících Maru, tedy Černou matku z nitra země. Dědičkami těchto kněžek se pak mohly stát jeptišky z louňovického ženského premonstrátského kláštera. (Dvořák, online)

Zákaz poutí na Blaník v 15. století

O zákazu poutí na Blaník v 15. století jsme mluvili už v prvním díle podcastu v tématu Vývoj pověsti O blanických rytířích. Drobné připomenutí ale neuškodí. V 15. století byly pověrečné poutě na Blaník zakázány. Stalo se tak synodou z 15. června 1404, kterou vydal arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka. Ptáte se proč? Jen se od jednoho občana, žijícího v blízkosti blanického hradu, doslechl, že Blaník je posvátné místo a že tam odpočívají těla apoštolů Petra a Pavla. Kdo prý toto posvátné místo navštíví a přinese kameny pro stavbu kostela, dočká se velkých zásluh. Zpráva se rychle roznesla a na Blaník začalo putovat množství lidí ze širokého okolí. Po arcibiskupově zákazu poutě na Blaník ustaly, ale hora přesto svůj magický význam neztrácela. Zajímavé je, že chodit na hory a provádět tam nějaké nepřístojnosti odsuzoval na počátku 15. století i Jan Hus. Jenomže ani zákaz a následná exkomunikace za jeho porušení nezabránila poutím na Blaník.

Většina autorů se domnívá, že poutě v 15. století se týkaly zázračných míst na Velkém Blaníku. Po zákazu poutí bylo potřeba najít nové bezpečné shromaždiště. Radko Bílek v knize Poutní místa Podblanicka říká, že, cituji: "Prostor se snad našel na Malém Blaníku, kde bylo vhodné místo pro utajovaná setkávání. Takovým způsobem si můžeme vysvětlit existenci starého poutního místa." (Bílek, 2010, s. 21) Dnes pod vrcholem Malého Blaníka stojí kaple sv. Máří Magdaleny, jejíž struktura zdiva je velice různorodá, což dle Bílka může znamenat, že poutníci po zákazu nosili cihly na Malý Blaník. Z archeologického průzkumu z roku 1961 vyplynulo, že od dob renesance se u kaple nacházela i jiná než sakrální stavba, vybavená kvalitními kamny. Díky výzkumu Pavla Radoměrského se také podařilo v lesnatém svahu nad Býkovicemi odkrýt zbytky hradu datovaného do 15. století. A dost pravděpodobně se jednalo právě o tento hrad, který měl být roku 1402 dobyt králem Zikmundem. (Dvořák, online) Takže Malý Blaník rázem stoupl na důležitosti a Radoměrský vyslovuje otázku, "zda nelze také nejstarší zmínky o blanickém hradu a o putování lidí na Blaník z prvého desetiletí 15. století spojovat spíše s Malým než s Blaníkem Velkým." (Radoměrský, 1962, s. 9)

I v pozdějších dobách se objevují zprávy o tajemných světlech a podivných přízracích, které se v noci v okolí hory bývaly. Pravonínský farář Jan Václav Krasl vypověděl, že v letech 1732 a 1733 v době úsvitu a soumraku slýchával od Blaníku troubení a bubnování. (Bílek, 2001, s. 53) Louňovický farář prý zase spatřil přízračné postavy potloukající se po lesích.

Brána do jiné dimenze

V případě takových jevů se dle některých psychotroniků může jednat o odlesky existence paralelního světa - různé zvuky, otřesy, odrazy světel. Proto i dnes můžeme čas od času na Blaníku potkat někoho, kdo zkoumá, zda se zde náhodou nenachází brána do jiné dimenze a časoprostorový tunel. (Tyrion, 2016) Příčinu "záhadných" jevů by mohl vysvětlovat sopečný původ Blaníku a jeho umístění v oblasti s geomagnetickými anomáliemi. (Pokorný, 2018) Nejčastěji se záhadologové pohybují v oblasti u Veřejové skály, která leží na východním svahu pod vrcholem Velkého Blaníka. Ve Veřejové skále je údajný vchod do hory, z níž mají rytíři vyjet, až zazní znamení. Bezdůvodně si lidé Veřejovou skálu jako vchod nevybrali - její výstupek se totiž podobá lomenému gotickému oblouku. To je však důsledkem zcela přirozeného zvětrávání rozdílně odolných vrstev hornin, navíc údajný vchod nemá pokračování. Přesto lidé věřili, a někteří stále věří, že se tato magická vrata mohou v určitých případech otevřít. (Dvořák, online) Podporu pověstem o vchodu u Veřejové skály zajistil v roce 1881 nález meče z přelomu 14. a 15. století.

Jeden z vchodů vedoucích do Blaníka, u Slepičí skály, prý spatřil dědeček kováře Šimona z Býkovic pod Blaníkem. Ten v roce 1968 sdělil České televizi do krátkého dokumentu s názvem Blaničtí rytíři v režii Vlastimila Vávry: "Zahlíd pod tou skalou rošt. Tak si myslí, todleto, co to tady je, nikdy to tady nebylo. Co to tak může být? Tak si položil tu nůši. Do křoví. A de k tomu roštu s tou sekerou a kouká tam - tma, díra, roštem zandaný je to, tak ten rošt chtěl vypáčit. Ulomil si špičku sekery vo ten rám toho roštu. Tak si tak myslí, to asi nepude, byla by dobrá motyka. Položil do roští tu sekeru k tej nůši a šel si domů pro motyku. Přijde s tou motykou, kouká, a rošt tam nejni. Hledá, myslí si, dyť to bylo v tom místě proti tej nůši, sem tady byl, ten rošt tam byl, teď tam nejni. Teď tak uvažuje a vzpomněl si, že je Velkej pátek a že kněz v kostele přeřikal pašije, že je konec pašijí a ten rošt že se uzavřel. Tak už tam neměl žádný stání, ani pařízky nenadělal a šel domů." (Blaničtí rytíři, 1968, přepis z dokumentu)

Další vchod se má nacházet u současné silnice mezi Louňovicemi a Načeradcem. Už z dob minulých někteří řidiči tvrdili, že na tom místě to podivně duní. A zvláštní energie je mezi Blaníky dodnes. V jednom místě jsou doloženy náhlé kolapsy techniky (vypnutí motoru), náhlé splašení koní a v dnešní době výpadky signálu.

Paranormální jevy a bádání po vchodech do hory však necháme psychotronikům a jiným nadšencům a vrátíme se k poutím.

Poutě od 18. století

Tajemství hory nejdříve lákalo na výlety jednotlivce či menší skupinky, hlavně v době předbřeznové. Polovina 19. století přinesla už poutní akce většího rozsahu.

A centrum pozornosti se opět přesunulo na Velký Blaník. Počátkem června roku 1851 uspořádal český šlechtic, liberální politik a básník Karel Ignác Villani ve spolupráci s dalšími národně uvědomělými občany první národní pouť na Blaník, která se stala předobrazem pozdějších táborů lidu. (Frič, 1990, s. 50) Jenomže nástup neoabsolutismu za podobnými akcemi na nějakou dobu zavřel dveře.

Postupně sílil usilovný boj o české státní právo, a tak tradice poutí na Blaník opět ožila. 27. srpna 1865 na Villaniho pouť navázalo setkání zpěváckých spolků na Velkém Blaníku. Na bájném vrchu se sešly hudební sbory z Votic, Tábora, Mladé Vožice, Vlašimi, nechyběli členové Sokola pražského a mnoha dalších spolků. Nešlo o pouť jako takovou, ale spíše o národoveckou manifestaci. (Bílek, 2010, s. 27-28)

Tábory lidu na Blaníku

Akce dosáhly svého vrcholu na konci 60. let 19. století v souvislosti s tábory lidu za české státní právo. Tábory byly reakcí na tzv. rakousko-uherské vyrovnání, kdy byla monarchie rozdělena na rakouskou a uherskou, a čeští občané chtěli dosáhnout stejného postavení pro české země a přeměnit tak monarchii na trialistickou. (Janusová, Káňa, 1982, s. 258) Navýšily se lidové poutě na hory a začalo se stavět Národní divadlo v Praze. V něm má své zastoupení i základní kámen z Blaníka. První byl vylomen ze Slepičí skály, ale svou malou velikostí nesplňoval požadavky Sboru pro zřízení národního divadla, a tak byl vylomen nový, tentokrát z Veřejové skály. Ten přivezli na ozdobeném valníku katolický duchovní Antonín Norbert Vlasák a baron a poslanec zemského sněmu Karel Ignác Villani a blanický kámen byl 16. května 1868 zabudován do základů Národního divadla.

1. tábor lidu na Blaníku

Nedlouho poté se na Blaníku 30. června 1868 konal první tábor lidu. Předcházely mu tábory lidu na Řípu (10. května 1868), Žižkově, Orebu nebo Bezdězu. Blanický tábor lidu zorganizovala dvojice Villani-Vlasák. Ve výboru vedení tábora dále byli: František Jaroslav Rieger, doktoři Zeithamer, Sladkovský, Čížek, Brauner, baron Rombald, František Neubauer, František Kudlík, louňovický starosta Vender, mlynář Jeřábek a další.

Louňovická kronika uvádí, že "městečko bylo slavnostně okrášleno. Tři veliké slavobrány byly postaveny, na nich v národních barvách nápisy ,Nedejme se´, ,Na zdar´, ,Ni zisk, ni slávu!´ ,Vítejte nám!´atd.

Všechny domy byly ozdobeny chvojí a kvítím, prápory a nápisy. /.../ Na památku tohoto prvního tábora na Blaníku byly raženy pamětní mince připevněné na slovanské trikoloře.

Všechny zástupy lidu, spolky seřadily se na náměstí v Louňovicích. Udeřením jedné hodiny bylo vypáleno 10 ran z hmoždíře, hudba hrála ,Kde domov můj´. Všichni účastníci obnažili hlavy, aniž by se kdy viděli nebo znali, plačíce padali si do náruče jeden druhého líbajíce, každý jeden druhému bratrem byl a ženy sestrami.

Na to průvod vyrazil. Vpředu jelo banderium na koních s baronem Villanim v čele, pražský Sokol s praporem veden dr. Čížkem, venkovské jednoty sokolské, deputace různých spolků, zástupci měst, korporace s prapory v národních krojích. V průvodu bylo několik kapel, které hrály vesměs národní písně.

Zástup lidu dostihl vrcholu Blaníka, na jehož nejvyšším stromě vlála slovanská trikolora - rozložil se kolem velké skály, která byla upravena na řečnickou tribunu. Slavnostním řečníkem byl dr. Čížek z Prahy jsa přestrojen za Jana Žižku z Trocnova. /.../ Sotva tento Jan Žižka vystoupil na řečniště velké skály blanické, začal mluviti, celý zástup kolem shromážděný propukl v pláč. - Když pak dokončil řeč slovy, ,že přijde čas, kdy blaničtí rytíři se svým vůdcem knížetem Václavem spící v této skále blanické vstanou, do boje se dají a národ český osvobodí" - celé shromáždění propuklo v jásot provolávaje hromových hlasem Riegrovo heslo Nedejme se! a na zdar! Řečníka vyzvedli na ramena a nosili ho za zvuku písně ,Hej Slované´!

/.../ Při táboru byly zpívány a sem přinešeny písně tehdy revoluční a zakázané rak. vládou. Byly to zejména: Náš slovanský národ opět vstává! /.../, Kde hrob je náš? /.../, Nešťastný týden /.../." (Louňovická kronika, 97-100)

Projednávaly se tu požadavky státoprávní, řešila se nespravedlnost vyměřování daní, národní osvěta, byla uctěna památka Mistra Jana Husa, při níž stáli Sokolové čestnou stráž. V předchozí citaci z kroniky jsme se dozvěděli, že hlavní řečník dr. Antonín Čížek se pro tuto významnou událost přestrojil za Jana Žižku. Nebyl jediný okostýmovaný. Antonín Norbert Vlasák zase přišel v přestrojení za blanického rytíře se slovanskou trikolórou přes prsa, která hlásala "Tábor lidu na Blaníku." Vyšetřování a soud ho za to neminuly. Další lidé nosili husitské motivy a hole s vyřezávanou hlavou Jana Žižky. (Hertl, 1965, s. 187) Tábor nakonec rozehnali četníci, ale občané se rozhodli uspořádat další lidové manifestace a tábory.

Druhý tábor lidu

Další pokus o konání tábora lidu byl naplánován Františkem Augustinem Slavíkem, Servácem Hellerem, Janem Balíkem a A. Růžkem na 30. srpen 1968. Tábor ve formě společenské zábavy byl původně povolen na samotném vrcholu Velkého Blaníka, jenže Arcibiskupská konsistoř 24. srpna povolení odvolala. Náhradním řešením měla být od soukromníků pronajatá louka mezi Blaníky. Jenomže Okresní úřad se dovtípil, že domnělá studentská zábava je jen maskou pro další manifestaci za české státní právo, a akci zrušil. A aby dal občanům dostatečně najevo, že účast na takové akci není žádoucí, nechal vytisknout oběžníky s varováním, že akce je nezákonná a za účasti na ní budou všichni účastníci tvrdě potrestáni. Organizátoři se však rozhodli jít proti nařízení, vylepili v Benešově letáky s nápisem "Vzhůru na Blaník", svolávali další účastníky, až se na Rytířské louce nakonec sešlo přibližně dvacet tisíc lidí.

Do opozice se dle záznamů v kronice Louňovic postavil i bývalý strážmistr Václav Liška, který bydlel v Rozmarýnské ulici a před svým bytem postavil navzdory úřednímu zákazu slavobránu. A díky němu se atmosféra na nelegálním setkání rozvířila. Ve chvíli, kdy delegace organizátorů účastníkům oznámila, že se tábor rozpouští, ozval se mohutný zpěv písně Hej, Slované. To sem Václav Liška přivedl louňovickou Stupkovu kapelu a velký zástup lidí, který se mu podařil naverbovat. Účastníci se ke zpěvu přidali. Pak zástup, cituji, "zamířil přímo k tribuně, dokola ji obstoupl, když hudba začala hráti ,Spi, Havlíčku´. Kdo zde byl, zpíval každý s hudbou a s dodatkem ,Čech se Němce nebojí´. Jak byla píseň dohrána a dozpívána, spustil Liška se svou ,bandou, ,kočičinu, zpívajíce při tom ,Šuselka nám píše z té německé říše, Němci na nás zas volají, že jim kručí v břiše´. Lid byl povzbuzen, provolával Riegrovo ,Nedejme se, v davu se počaly ozývat hlasy ,Složme tribunu!´, ,Dolů se zrádci českého národa!´ Situace stávala se napjatou, úředníci na tribuně bledli. Mlčky sestoupili dolů chráněni četníky, nasedli do kočárů, ujeli pryč. Odjezdem jejich a četnictva vzduch se vyčistil. /.../" (Louňovická kronika, s. 101-102)

Na zmar našim nepřátelům! Sláva koruně české! Sláva poslancům našim! Sláva redaktorům českým! Nedáme se! Krev pro vlast a národ! To byla nejčastěji provolávaná hesla na druhém táboru lidu na Blaníku. Jak to s demonstranty dopadlo? Vládní komisaři sice chtěli zapsat jména účastníků a posléze je náležitě potrestat, ale účastníci jim udávali svá jména s tím, že trest za boj za české státní právo je jen potěší, a tak se demonstraci nepodařilo rozehnat. Jen organizátoři a Václav Liška se nevyhnuli trestu, byli vyšetřováni a souzeni. Hlavní organizátoři, kteří neměli dostatek prostředků na zaplacení pokuty, si trest museli odpykat na pražské novoměstské radnici.

Od té doby byl Blaník hlídán dnem i nocí.

Pokusy o další tábory lidu na Blaníku

I přesto měl ve dnech 7. a 8. listopadu 1868 následovat slavnostní pochod z Blaníku na Bílou horu. Vyhlášení stanného práva pochod znemožnilo.

Pokusy o svolání tábora lidu na Blaník však neutuchaly, jenomže byly zmařeny zákazy - neuskutečnily se blanické tábory lidu 29. srpna 1869, 8. září 1869 a mnohé další.

Až v letech 1901 a 1909 se na tábory lidu na Blaníku usmálo štěstí, ale jejich význam nebyl tak velký jako v 60. letech. Na tom v roce 1901 řečnil poslanec dr. Brzorád z Německého Brodu a účast dosáhla na dvacet tisíc lidí. Rok 1909 se jednalo o agrární tábor lidu s patnácti tisíci účastníky. (Louňovická kronika I., s. 104)

Závěr

Blaníky lákají tajemnou atmosférou. Staly se oblíbeným místem nejen pro předkřesťanské kulty Keltů a posléze i Slovanů, ale později také křesťanů - hlavně v době vybudování kaple sv. Máří Magdaleny na Malém Blaníku.

Význam poutí na Blaník stoupal od poloviny 19. století, kdy se Blaník postupně stával symbolem národní naděje a místem bojů proti soudobému politickému režimu a boje za práva českých zemí. Ještě v roce 1868 začal Josef Václav Frič v Berlíně vydávat politický deník Blaník. V Praze fungoval pražský tajný spolek radikální mládeže Jednatelství z Blaníka.

V souvislosti s událostmi v 60. letech 19. století došlo nejen k posílení integrační úlohy blanického mýtu v české společnosti, ale vzrostl také umělecký zájem o bájnou horu. Poutě jednotlivců a menších skupin byly podpořeny vybudováním rozhledny na Blaníku v roce 1895. A i v průběhu 20. století se lidé k Blaníku upínali jako k symbolu naděje. A o Blaník se zajímali i nacisté, kteří hledali vstup do podzemní říše Agarthy, jíž vévodí hlavní město Shamballa. To souvisí s teorií Dutozemě, která zaujala i samotného Adolfa Hitlera.

Dnes se lidé vydávají nejen na rozhlednu na Velkém Blaníku, ale stále větší oblibě se těší i Blaník Malý se zříceninou kaple sv. Máří Magdaleny, která se v současnosti rekonstruuje. Množství poutníků na Blaník tradičně směřuje na Silvestra a na Nový rok. Můžete se také vydat na poutní cestu Blaník-Říp, informace o ní naleznete na portálu Kraje blanických rytířů blanik.net. Během už rok trvající covidové doby byl Blaník mnohokrát vzpomenut. Narůstá také nespokojenost s tuzemskou politikou, vláda ztrácí důvěru, čím dál častěji se demonstruje. Může to všechno vyústit v tábor lidu? A třeba i na Blaníku? Uvidíme. Jisté však je, že oba Blaníky Vás rády uvítají i z nepolitických důvodů.

Psanou verzi podcastu najdete na www.hlasy-z-blanika.webnode.cz. Novinky ohledně podcastu můžete také sledovat na facebookové stránce Hlasů z Blaníka. Budu ráda za Vaše připomínky, vzkazy a tipy k zajímavostem z Podblanicka. Děkuji Vám za pozornost! Loučí se s Vámi Kateřina Dudová

ZDROJE

BÍLEK, Radko. O Blaníku a jeho rytířích v beletrii: Blaník v umění II. 1. vyd. Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP; Muzeum okresu Benešov, 2004. 143 s. ISBN 80-86327-33-7.

BÍLEK, Radko. Poutní místa Podblanicka. 1. VYD. Vlašim: Český svaz ochránců přírody Vlašim; Muzeum Podblanicka, 2010. 176 s. ISBN 978-80-86327-83-9.

BÍLEK, Radko. Tajemní blaničtí rytíři: pověsti-příběhy-proroctví-povídání. Graf. upr.Daniel Vysloužil. 1. vyd. Praha: Maroli, 2001. 159 s. Il. ISBN 80-86453-01-4.

FRIČ A KOL. Podblanicko. 1. vyd. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1990. 160 s.

HERTL, Jan. Blanická pověst: její zdroje a proměny. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 5. Uspoř. Václav Zelený, Eduard Šimek. 1. vyd. Jemniště: Vlastivědné muzeum Podblanicka, 1964. 213 s.

NOVÁK, Jan A. Hory a kopce opředené tajemstvím: horské svatyně, obětiště a sídla bohů v České republice. Praha: Alpress, 2016. 343 s. ISBN 8075431855, 9788075431851.

Obecní kronika Louňovice I.

POKORNÝ, Václav. Veřejová skála - magický vchod do nitra hory Blaník. 2018. https://www.extrastory.cz/verejova-skala-magicky-vchod-do-nitra-hory-blanik

TOUFAR, Pavel. Česká Sibiř: legendy, báje, příběhy, záhady, magie a otazníky. Votice, Jankov, Miličín, Blaník a okolí. 1. vyd. Benešov: Start, 2002. 335 s. Il., front (Tajemnou českou krajinou). ISBN 80-86231-21-6.

Elektronické zdroje

MAUR, Eduard. Hodina se blíží poslední. Dejinyasoucasnost.cz [online]. [cit. 2021-03-01]. Dostupné z: https://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/3/hodina-se-blizi-posledni-/

Rozhledna. Lounovicepodblanikem.cz [online]. [cit. 2021-03-06]. Dostupné z: https://www.lounovicepodblanikem.cz/rozhledna/

Rozhledna Velký Blaník. Blanik.net [online]. [cit. 2021-03-06]. Dostupné z: https://www.blanik.net/rozhledna-velky-blanik/

TYRION. Před 75 lety byla otevřena rozhledna na Velkém Blaníku. Čím tak láká Čechy? Extrastory.cz [online]. [cit. 2021-03-06]. Dostupné z: https://www.extrastory.cz/pred-75-lety-byla-otevrena-rozhledna-na-velkem-blaniku-cim-tak-laka-cechy